Vychován, -í, vychovati, vychovávati: 1. Terminologie Kral. V Gen 50:23 nejde o výchovu, nýbrž o zrození na kolena Josefova [Karafiát: »Zrodili se na kolena Josefova«, sr. Gen 30:3, t. j. byli přijati Josefem za vlastní. *Koleno]. V Gen 31:18 jde o označení vlastního chovu, doslovně z hebr. ,majetek‘. Na ostatních sz místech jde o přivedení ke vzrůstu, odchování [Isa 1:2 ; Isa 23:4 ; Isa 49:21 ; Isa 51:18; Lam 2:22; Ezek 19:2].

V NZ-ě jde o výrazy, jež všecky souvisí se slovesem trefein [= živiti, krmiti; odchovati, vychovávati Luke 4:16; Acts 7:21 ; Acts 22:3; Eph 6:4; 1Tim 5:10].

Hebrejština má pro to, co bychom mohli nazvat výchovnou činností, vlastně jen jeden pojem: sloveso jásar [= správně vésti, držeti v kázni; Kral. překládají výrazem ,trestati‘, Lev 26:18; Ps 94:10; ,napraviti‘, Pro 29:19 a pod.] a podst. jméno mûsár [= kázeň, napomínání. Kral. překládají také výrazem ,cvičení‘, Pro 12:1 a j.]. Příbuznými slovesy jsou tvary slovesa járá [= ukázati prstem, názorně vyučovati, Exod 35:34, poučiti, Job 6:24] a hlavně tvar slovesa jákach [= kárati, volati k odpovědnosti, domlouvati], jež se často vyskytuje ve spojení s jásar [Pro 3:11]. Při tom sloveso jásar se může vztahovat jak na kázeň, výchovu v mravně-náboženském smyslu, tak na poučení ve smyslu nabývání moudrosti, poznání a schopnosti úsudku, tedy jak na výchovu volní, tak rozumovou. O zvířatech se tohoto výrazu neužívá. Myslí se nejen na výchovu dětí, jež je podle sz názoru v podstatě kázní a domlouváním, ale také učením, nýbrž i na mravní a náboženskou výchovu dospělých, jež zahrnuje i utrpení a různé tísně [Isa 26:16], a konečně i na výchovu lidu Božího jako celku, jejímž obsahem je naslouchání Božímu slovu a poslušnost jeho přikázání. Téhož slovesa se užívá také o trestech v soudnictví [Deut 21:18 ; Deut 22:18. *Trest], o donucování poddaných k poslušnosti [1Kgs 12:11 , 1Kgs 12:14] a o domlouvání, napomínání, varování [sr. zvl. Př]. Je tedy toto sloveso svým obsahem příbuzné tomu, co v řečtině znamenají výrazy paideuein [= vychovávati] a paideia [= výchova], a LXX tak skutečně překládá hebr. kořen j-s-r.

2. Výchova ve SZ-ě. Vychovatelem byl především Bůh sám. Bůh uzavřel se svým lidem smlouvu a žádá od něho naprostou poslušnost. Kdo se nepodřídil, byl vyloučen ze svazku vyvoleného lidu [Gen 17:14; Exod 12:15 , Exod 12:19; Lev 7:20n a j. *Vyhladiti]. Bůh jako svatý žádá na svém lidu *svatost [Lev 20:26]. Bohoslužba, oběti, pravidelně se opakující svátky s písněmi a vypravováním o mocných činech Božích měly působit, aby si vyvolený lid přivykl choditi s Hospodinem, Bohem svým [sr. Job 22:21]. Zvláště pak Zákon a jednotlivé příkazy, jdoucí až do podrobností každodenního života [Ž 119], měly mocný výchovný vliv. Krátká shrnutí Božích požadavků [Ex 20; 34; Dt 5; Ž 15; 24,3nn; Mic 6:6 - Mic 6:8] byla ustavičně opakována. Památníky podivuhodného vedení Božího [Joz 4] a v nejstarší době i oltáře připomínaly lidu povinnost vděčnosti k Bohu.

Bůh však vychovával svůj lid i tresty. Celé své dějiny chápal Izrael [zvláště proroci a Dt] jako Boží výchovnou cestu [sr. Hos 7:12 , Hos 7:15; Jer 2:19 , Jer 2:30 ; Jer 5:3 ; Jer 7:28 ; Jer 17:23n ; Jer 30:14; Ezek 5:15 ; Ezek 23:48n]. Tak jako otec vychovává [Kral. ,cvičí‘] syna, tak Hospodin vychovává svůj lid [Deut 8:5, sr. Isa 1:2]. Už zkušenosti za putování pouští z Egypta byly Božím výchovným prostředkem [Deut 11:2nn, sr. 8,2-6; Lev 26:18 - Lev 26:28], a to nejen tresty, nýbrž i podivuhodná vysvobozování [Deut 4:36]. Nakonec však musel Bůh rozptýlit svůj lid, aby jej napravil [Jer 30:11 ; Jer 46:28] a přivedl k obrácení [Jer 31:18]. Isa 53:6 mluví dokonce o zástupném nesení kázně a káráni Božího, jež se stalo prostředkem k uzdravení. Podle Ps 94:10 však Bůh vychovává nejen Izraele, nýbrž i pohany [sr. Rom 1:20 ; Rom 2:14].

Teprve tehdy, když pochopíme, že Bůh je vlastně jediným vychovatelem, získáme pravé pozadí pro činnost těch, kteří v Izraeli zastupovali Boha. Ochráncem Zákona Božího v oblasti denního života byl především otec a matka [Gen 18:19; Pro 1:8 ; Pro 31:1]. Oni měli znovu a znovu opakovati základní příkaz Boží [Deut 6:6 - Deut 6:9 ; Deut 11:19n] a stavěti jej dětem ustavičně před oči; oni měli odpovídat na jejich zvídavé otázky při náboženských zvycích a slavnostech [Exod 12:26 ; Exod 13:14; Deut 6:20]. Při tom si SZ nedovedl představit výchovu bez metly [Pro 13:24 ; Pro 29:15]. Neboť metla chrání dokonce před smrtí a peklem [Pro 23:13n], trestání dává naději na nápravu [Pro 19:18], zahání bláznovství [Pro 22:15, *Blázen] a přináší uklidnění a rozkoš vychovateli, když vidí dobré výsledky své činnosti [Pro 29:17] a život tomu, kdo tuto výchovu přijal [Pro 4:13].

Ovšem, u Izraelců šlo také o stálou výchovu dospělých, kterou měli na starosti kněží, proroci a mudrci [*Učitel. *Učiti]. Bázeň před Bohem, t. j. svatá úcta k Bohu, je pokládána za počátek moudrosti a všeho vzdělání [Pro 1:7 ; Pro 15:33], jež spočívalo v sebekázni [Kral. ,cvičení‘], v chápání rozumných řečí, v životní rozvaze [Kral. ,opatrnosti‘], spravedlnosti, v plnění povinností a pod. [Př. 1,2nn]. Jde tedy o praktické životní zaměření, plynoucí z úcty před Bohem [Pro 6:23 ; Pro 10:17 ; Pro 16:22]. Při tom Př zdůrazňuje důležitost ochotné dobrovolnosti v přijímání pokynů a domlouvání [Pro 12:1 ; Pro 13:1 ; Pro 19:20 , Pro 19:27 ; Pro 23:12]. Jen blázen pohrdá cvičením [Pro 15:5], jež je přece cennější než stříbro a zlato [Pro 8:10]. K pravé moudrosti patří především přijímání kázně a domlouvání Božího [Pro 3:11] a spoléhání na Boha [Pro 3:5nn; Isa 5:21]. Sz pisatelé jsou si vědomi, že by Boží tresty, odpovídající hříchům, musely vést ke zkáze člověka [Ps 39:12; sr. 6,2; 38,2]; těší se však, že Bůh nenakládá s námi podle našich nepravostí [Ps 103:1 On] a že nás prese všecky své tresty nevydává smrti [Ps 118:18], takže ten, kterého Bůh cvičí a ze Zákona svého vyučuje, je prohlašován za blahoslaveného [Ps 94:12, sr. Job 5:17].

V očích hellenistického židovstva [LXX, Fílo Alexandrijský, Josephus] a v apokryfických knihách se stal Zákon výchovnou knihou celého lidstva; utrpení je prohlašováno za podstatnou část Boží vychovatelské činnosti. Židé, kterým byl svěřen Zákon, pokládali se za vychovatele [Kral. ,ředitele‘] nemoudrých, učitele nemluvňat, vůdce slepých a světlo těch, kteří jsou ve tmě [Rom 2:19n]. Odtud plynula úžasná misijní horlivost [Matt 23:15], jež ovšem podle soudu Ježíšova i Pavlova byla scestná [Rom 2:24] už proto, že *Zákon po příchodu Kristově ztratil svůj význam. Měl jen dočasnou platnost a odkazoval na Krista [Gal 3:24]. Byl vychovatelem, pedagogem, který měl přivésti ke Kristu. Jeho úloha byla sice významná, ale podružná od té doby, kdy přišel Kristus jako naplnění Zákona.

3. Výchova v NZ-ě. I v NZ-ě je vychovatelem především Bůh sám. Jde tu o řecké výrazy paideia [= výchova], který Kral. překládají cvičení [Eph 6:4], správa [2Tim 3:16], nejčastěji však kázeň [Heb 12:5 , Heb 12:7 , Heb 12:8], trestání [Heb 12:11] a paideuein [ = vychovávati], jež Kral. překládají výrazy vyučiti [Acts 7:22 ; Acts 22:3], býti poučován [1Cor 11:32], učiti se [1Tim 1:20], vyučovati [2Tim 2:25; Titus 2:12], potrestati [Luke 23:16 , Luke 23:22; 2Cor 6:9], nejčastěji však trestati [Heb 12:6 , Heb 12:7 , Heb 12:10; Rev 3:19]. Podle Žd 12 Bůh vychovává tak, že sesílá utrpení, a tak dokazuje svou otcovskou lásku. Utrpení je záruka synovství, a tím i milosti Boží a odpuštění [Rev 3:19]. Neboť staví po bok Syna [Heb 5:8 ; Heb 12:2n , Heb 12:7n]. Proto pisatel Žd podle lépe dochovaného řeckého čtení napomíná: »Snášejte utrpení jako výchovu« [Žilkův překlad], jejímž cílem je věčný život [Heb 12:9], účast na Boží svatosti [Heb 12:10, sr. Matt 5:48; Lev 19:2] a pokojné ovoce spravedlivého života [Heb 12:11]. Spasitelná milost Boží nás vychovává [Kral. ,vyučuje‘], »abychom se odřekli bezbožnosti a světské žádostivosti a žili rozvážně, spravedlivě a zbožně v tomto nynějším světě« [Titus 2:12 v Žilkově překladu] a očekávali na zjevení slávy velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista. Podle 1Cor 11:32 jsme Božím soudem vychováváni [Kral. ,poučováni‘]. Ve 2Cor 6:9 navazuje Pavel na Ps 118:18, když mluví o tom, že Bůh ho vychovává [trestá], ale nevydává smrti. Za všemi těmito výroky je skryta radostná jistota otcovské, a tudíž výchovné Boží lásky. Čtenáře NZ-a jistě překvapuje, že se v něm málo mluví o náboženské výchově dětí. Ve 2Tim 3:16 se sice vyzdvihuje důležitost Písma, chápaného křesťansky, pro »učení, usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti« [Žilkův překlad], ale myslí se tu zřejmě na dospělé. Nesmíme však zapomínat na to, že nz církev byla především církví misijní, že se tedy snažila získat především dospělé, a to činností učitelskou, didaktickou [sloveso didaskein učiti, převládá v NZ-ě]. Náboženskou výchovu dětí přenechával Pavel jako pravý Žid rodině, jak vidíme z Eph 6:4 [sr. 2Tim 1:5], kde jsou rodiče napomínáni, aby vychovávali [ektrefein] dítky v kázni [paideia] a napomínání [núthesia] Páně. Jde tu o výchovu činem i slovem, kterou vykonává Pán skrze otce [proto ,kázeň a napomínání Páně‘]. Při tom nesmíme zapomínat na to, že apoštolská církev i se svými rodinami žila pod plným vlivem Ducha sv., který probouzel obecenství a pospolitost [koinónia] tak silnou, že samo toto obecenství v rodině a v církvi se stalo nejúčinnějším výchovným prostředím. Vše v této prvotní církvi se dalo en Christó [= v Kristu]. To nebylo jen z pověření Kristova ani v křesťanství, jak překládá Žilka, nýbrž je to označení životní sféry, oblasti vší sborové činnosti. Proto i každé vyučování a napomínání bylo současně výchovou.

Později byla výchova úkolem starších, diákonů a vdov [1Tim 5:3n]. Když pak Klement Alexandrijský [160 —ca 215] napsal svého ,Vychovatele‘ [Paidagógos], začalo mocné období záměrné křesťanské výchovy. Církev už zapustila pevné kořeny a tak se musela důkladněji zabývat i dětmi.

4. Vyučování. *Škola. *Učitel. *Učiti.